Mami, já nechci umřít...

170.00

Dr. Irena SEHNEROVÁ: Mami, já nechci umřít...

Tragický příběh čtrnáctileté dívenky z tzv. dobré rodiny, která je sice obklopena přemírou hmotných statků, přesto se jí ale něčeho zoufale nedostává. Kniha o lidské lhostejnosti, šokující sexuální brutalitě, o důsledcích šikany a rasismu, je nelítostným obrazem našeho současného života a jeho osudového vlivu na dospívající děti, které se ve své dětské bezbrannosti a bezelstnosti nedokáží vyrovnat nejen s minulostí, ale ani přítomností svých rodičů.

Po celém světě umírají miliony dětí: zabíjejí je bomby
a pušky, hlad a epidemie, alkohol a drogy,
zabíjejí je vojáci, rodiče, spolužáci, pedofilové,
zabíjejí je obchodníci s lidskými orgány...
Miliony dětí po celém světě jsou fyzicky týrány,
pohlavně zneužívány, duševně mrzačeny,
vysilovány těžkou prací, prodávány do otroctví...
Dětská prostituce je výnosná živnost, podílejí se na ní
i mocní a vlivní, dětské pornografii holdují i politici,
soudci, policisté, pedagogové, kněží...
Šikana ve školách činí dětem ze života peklo, podílejí se
na ní nejen děti, ale i psychicky a fyzicky zvrhlí učitelé...
Zavíráme čtrnáctileté děti do nápravných zařízení,
děti vykořeněné, zmatené, děti, které spáchaly to,
co spáchaly, protože nevěděly kudy kam
a nikdo jim nepodal pomocnou ruku, ale mafiáni
a gauneři si užívají svobody, peněz a moci,
jsou vlivnými a váženými osobnostmi.
Nekriminalizujeme gaunery, kriminalizujeme děti...
V této novele, alegorii násilí, Irena Sehnerová, autorka psychologické prózy
Tak ať! a rozsáhlého románu z naší nedávné minulosti
o kořenech zla, které nás teď tak deptá –
Ach, národe hříšný, kontinuálně navazuje
na svou dosavadní burcující uměleckou tvorbu.
Má-li lidstvo přežít, je načase,
abychom začali vnímat svým srdcem
i utrpení ostatních lidí!
Toto je i poselství její nové knihy Mami, já nechci umřít...

„Vražedné útoky proti naší zemi nebyly aktem terorismu.
Byl to akt válečný...
Náš boj jistou dobu potrvá, není však pochyb, že ho vyhrajeme... Jde o monumentální bitvu dobra se zlem.
Dobro však zvítězí...“
Z veřejného projevu prezidenta USA Georga Bushe, září 2001,
po útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku a na Pentagon

Tajná spolupráce mezi Izraelem, USA, Velkou Británií a Francií
vedla ke vzniku izraelských jaderných sil.
Těmto zemím jde o to, aby jim Izrael jako kolonie garantoval
na Blízkém východě kontrolu a přístup k ložiskům ropy
a posloužil k udržení Arabů v zaostalosti a bratrovražedných válkách...
...Izrael kompenzace za holocaust užívá k výrobě zbraní,
které ničí domy Palestinců a jejich majetek...
Mordechai Vanunu, Having the atomic bomb
is what has allowed Israel to fearlessly carry out its apartheid policy

„Nedovolíme, aby teror změnil naši společnost či naše hodnoty...
Teroristé neuspějí, neboť v tomto boji zvítězíme my, nikoli oni...“
Z projevu britského premiéra Tonyho Blaira,
po útocích na Londýn, červenec 2005

Neúměrné množství soukromých a veřejných prostředků bylo použito
na vybudování památníků nacistické genocidy.
Většina z nich však byla použita k židovské expanzi,
nikoli k zdůraznění židovského utrpení.
Je načase začít vnímat svým srdcem i utrpení ostatních lidí.
Takové životní poučení mi předala má matka...
Norman G. Finkelstein, The Holocaust Industry,
Reflections on The Exploitation of Jewish Sufferin

Z hněvu vzniká pomýlení, z pomýlení ztráta paměti,
ze ztráty paměti zánik rozmyslu, a se zánikem rozmyslu člověk hyne.
Bhagavadgita

...milovati budeš bližního svého jako sebe samého...
Bible

Ti, kdož milují tento svět pomíjivý,
nedbají na den obtížný, jejž mají před sebou.
Korán

Když někdo zachrání jediný život, je to, jako by zachránil celý svět;
když někdo zničí jediný život, je to, jako by zničil celý svět.
Talmud

Víš, proč jsi tady? zeptal se.
Ty to ještě vědět nemůžeš, protože jsi malá a nerozumná, ale já to vím, protože já jsem stará a moudrá, řekla sova.
Jistě chápeš, že za to, cos provedla, tě musím jako ředitel školy přísně potrestat? zeptal se a vstal od stolu.
Potrestá tě víc, než bych tě potrestal já, vždyť já jsem jenom vlk, ale On, On je vlkodlak! řekl vlk.
Muž se ke mně blížil drobnými krůčky, hlavu nakloněnou, jako by tančil podle melodie, kterou slyšel jen On. Kdyby byl mladý a krásný a štíhlý, tančil by jak baletní mistr, ale protože je starý a tlustý a šeredný, tančil jak ještěr z pravěku.
Hleděla jsem na něj a cítila, jak mnou prostupuje strach, hrůza, děs.
Bála jsem se tak, až se mi před očima zjevila polonahá divoška, jak hledí do očí strašlivého tygra, a ta divoška jsem byla já, pak dívka s vyrvaným jazykem, jak hledí do očí strašlivého inkvizitora, a ta dívka jsem byla také já, pak dívka s kůží spálenou na troud, jak hledí do očí monstra z vesmíru, a ta dívka jsem zase byla já...
Hypnotizoval mě velkýma okrouhlýma hnědýma očima s těžkými víčky, hypnotizoval mě jak kobra, slyšela jsem i šustot hadích šupin, ale šustot vydávaly jeho dlaně. Tančil a mnul si ruce jak vetešník, který za pár drobných získal vzácný diamant.
Sebrala jsem všechny své síly, uhnula pohledem – a uviděla jsem lidskou lebku.
Ma-min-ko, po-moz mi, zaplakala jsem v duchu.
Staň se tím, čím jsem já, a nebudeš se bát, řekla lebka.
Hrůza mi stoupala od konečků prstů u nohou, prošla lýtky a vykloubila mi kolena, sevřela mi žaludek, zmáčkla plíce, rozbušila mi srdce, pokryla jinovatkou vlasy, můj jazyk byl jak kus ledu, pohnout jsem jím nemohla...
Chtělas mi vykrást auto, ne, chtělas mi ukrást auto, přistihl jsem tě při činu, šeptal, ale mně se zdálo, že křičí.
Dcerunka vážené paní starostky se spojila s kriminálníkem, dnes krade, zítra bude vraždit, tststs, to jsou mi pořádky, zamlaskal.
Na tvář mi dopadla sprška slin.
Opřela jsem se zády o dveře a zašátrala po klice.
Musím pryč, musím uniknout, jinak jsem ztracena. Podřízne mě, vyrve mi srdce – a vycpe si mě, bude ze mne další exponát přírodopisného kabinetu.
Utíkej, děvče, utíkej, štvanice začíná! volala na mě liška.
Odstrčil mě a otočil v zámku klíčem. Všimla jsem si hřbetu ruky, posetého velkými červenými pihami, z nichž rašily trsy zrzavých chloupků.
Začala jsem se dusit.
Popadl mě za krk jak policajt a dostrkal ke stolu.
Posadil mě na svou otáčecí židli a stoupl si mi za záda.
Slyšela jsem jemňounký pískot, to se ozývaly mé plíce, a bušení, to se ozývalo mé srdce, slyšela jsem cvakání. To necvakaly zuby mně ani vlkovi, to cvakal zažloutlýma zubama On, vlkodlak.
Jaká jemná bílá pleť, přejel mi prstem po tváři, jaké jemné plavé vlasy, promnul v prstech pramínek mých vlasů, jaké blankytně modré oči, řekl a otočil židlí.
Hleděli jsme na sebe a já pochopila, že nemám úniku.
Už jsi měla kluka? zeptal se.
Vytřeštila jsem na něj oči.
Už si šukala? zeptal se. A nelži mi, já to poznám!
Zavrtěla jsem hlavou. Ne!
Odpovídej celou větou, když jsi tázána! řekl vysokým ženským hlasem.
Ještě jsem kluka neměla, řekla jsem.
Aj, jak jsi krásná, přítelkyně má, jak jsi krásná, řekl mazlivě.
Jsi jako zahrada zamčená, jsi jako studnice zapečetěná, řekl a pak mě uhodil.
Kurvo prolhaná!

Slyšela jsem skřehotání supů a vytí vlků a dunění vodopádu.
Ptáci bez křídel mi seděli na hrudi a klovali mě do břicha, kšá, kšá, mávala jsem rukou a odstrkovala je, ale oni byli tak hladoví, že je nic nevyplašilo, nic je neodehnalo, ani mé kopání, ani mé prosby, ani můj nářek, naopak, svými pařáty mě svírali čím dál silněji a svými ostrými dlouhými zobáky mi rvali útroby.
Liška si ve mně vyhrabala noru a ta nora vedla mým břichem až k srdci, ta nora mi vedla až do mozku.
Vlci mi dýchali do tváře svůj smrdutý dech, pach krve razil z jejich jícnů, drápy mi drásali prsa a záda, kňučeli nedočkavostí a slintali mi do vlasů.
Vodopád dopadl na mé břicho a smyl z mých stehen krev.

Jestli o mně někomu povíš, potrestám tě ještě přísněji, řekl chraplavě.
Pohlédla jsem na jeho zarudlý masitý obličej s velkými póry a pevně zavřela oči.
Dívej se na mě, když s tebou mluvím! řekl a bolestivě mě štípl do boku. Tak mě štípávala má o deset let starší sestra, když nebylo po jejím.
Mluviti stříbro, mlčeti zlato! řekla sova. Proto už s tebou nikdy nepromluvím!
Kdo uvěří zlodějce? řekl posměšně. Nejméně se bude hodit pravda do krámu paní starostce, zahihňal se.
Lidi tě budou štvát tak dlouho, dokud tě neuloví jako mě, řekla liška. Nechci už mít s tebou nic společného, bojím se, aby mě neulovili podruhé, dodala liška.
Máš štěstí, žes mi nelhala, řekl, smočil prst v mé krvi, mázl si ji na tvář a pak prst olízl.
Malá děvčátka milují děsivá tajemství, ráda si vymýšlejí hrůzostrašné historky, řekl zasněně.
Většinou to, co si představují, se jim i stane.
Slova odkapávala jak kapky vody, kap, kap, kap, doháněla mě k šílenství.
Co si v posteli a v koupelně představuješ? Vyprávěj mi to tak podrobně, jako bych byl tvá nejlepší kamarádka...
Nene, já jsem tvá nejlepší kamarádka! řekl vysokým hlasem, vzal mě za ruku a pohlédl mi do očí jak žena, něžně a chápavě.
Vyprávěj mi své představy, řekl panovačně.
Ani chlapci, ani muži si podrobnosti nevyprávějí! dodal lítostivě.
Tiše jsem plakala.
Namísto mluvení pláče? řekl udiveně.
Také tvou Matku Důležitou doženu k pláči, až se celé město dozví, žes zlodějka, řekl a zmáčkl mi silně prsty.
Malá děvčátka jsou velké kokety a svůdnice, malá děvčátka si vše, co je potká, zaslouží, řekl a políbil mě na ústa. Tlustým, svalnatým jazykem pronikl jak Vetřelec z vesmíru hluboko do mého krku.
Zvedl se mi žaludek.
Ano, zvracej! Řekni mi ty špinavý Židáku, je mi z tebe na blití, vylezeš z vany a vypadáš, jako by ses rok nemyl, řekni: já, Helga Wolfová, tebou opovrhuji, řekni to! šeptal a hladil mi kolena. Vší silou jsem je tiskla k sobě a mlčela.
Zdrav z dálky a nahlas, aby lidé viděli, žes slušně vychované děvče, zaslechla jsem naši babičku.
Hlavně zdrav ředitele školy, sedí v bytové komisi a do všeho strká ten svůj obrovský nos! zaslechla jsem svou matku.
Nevydala jsem ze sebe hlásku.
Rozevřel mi kolena a vnikl do mě tlustým, svalnatým jazykem.
Nevydala jsem ze sebe hlásku.
Vlci vyli na Měsíc a víly zaplakaly. Už nikdy v mých snech nebudou vít víly věnce.

Sny mě děsí v noci za zavřenými víčky, sny mě děsí ve dne, kdy sice hledím před sebe, ale nevidím, neslyším, protože vidím a slyším pouze jeho, Vlkodlaka.
Tys moje Zeď nářků, řekl mi On.
Jsi hříčka, jsi loutka v mých rukách, jsi mými houslemi, na něž zahraji táhlou pohřební píseň všem, kdo mi ukřivdili, jsi má sladká pomsta... šeptá mi On, obrovský nos zabořený v mém rozkroku a v mém mozku, a já cítím, že se usmívá.

Wolfová, čekáš na soudný den? ozvalo se mi za zády.
Ztuhla jsem strachy.
Ještěrka v případě ohrožení ztuhne, a jelikož barevně splývá s okolím, predátor ji buď nezpozoruje, nebo ji považuje za list, za kamínek, za větvičku... Ulomený ocásek ještěrce časem doroste... letělo mi, našprtané jedničkářce, hlavou.
Já nejsem Wolfová, já jsem lísteček z osiky, jsem kamínek, jsem větvička, ó ne, nelámejte, prosím, plavé ještěřince s blankytně modrýma očkama ocásek, to tak bolí, bolí, bolí...
Nebo snad čekáš na inspiraci, ty, naše Božena Němcová?
Teprve teď mi došlo, že to není On, ale češtinář udivený nad tím, že čas kvapí a já nepíši.
Několik šplhounů se zasmálo. Jejich smích mě udeřil do žaludku a já měla v tu ránu plnou pusu hořkých slin.
Určitě se nesmáli hloupému vtipu, smáli se mně, zmrzačené ještěrce, které utržený ocásek už nikdy nenaroste! rozplakala jsem se v duchu.
Češtinář prošel uličkou mezi lavicemi, usedl za stůl a zahloubal se do třídnice.
Už jsem se směla pohnout, ale nepohla.
Splníš mi tři přání, princezničko, řekl mi On, zlý čarodějník, a já ti za odměnu ukážu, co je láska, ukážu ti, co je pravda, a ty pochopíš, že láska a pravda jsou peklo. Pochopíš, zamiluješ si mě a... Vy jste peklo, řekla jsem a On se bolestně usmál.
Vzal jsem tě s sebou na chalupu, abych ti ukázal les a potůček a ptáčky, abych ti ukázal svou duši...
Všechno jsi zkazila, čubko nevděčná! Zlobím se, strašlivě se zlobím! zaječel a zadupal nohama. Musíš být ke mně uctivá, respektovat mou autoritu, musíš se mnou ve všem souhlasit, protože já jsem, a to bys hned poznala, kdybys dávala pozor a nezlobila!, já jsem vý-ji-meč-ný!
Klekni si a odpros! zaječel a strčil do mě tak prudce, až jsem upadla.
Vezmu si drahý oblek z jemné anglické vlny a drahou košili z jemného hedvábí, hladce se oholím a jemně navoním, jsem jemnost sama, a všichni se na mne dívají, jako bych měl usmolený kaftan z bazaru, pejzy, čepičku a prořídlou kozí bradku, vidím, jak krčí nosy a slyším jejich myšlenky: přišel sem smradlavý Icik a měl by zas rychle odejít!
Nejvíce krčí nos tvá fajnová přemoudřelá matka, s ničím, co v komisi řeknu, nesouhlasí!
Ty se na mě taky tak koukáš, ty nade mnou taky ohrnuješ nos, ty se mnou taky nesouhlasíš, řekl a vzlykl. Ale to se rychle změní, řekl zlověstně.
Budu šukat i s tvým mozkem!
Klekla jsem si, ale vstát mi nedovolil.
Nebo že by se ti mé lekce líbily? zvedl huňaté obočí.
S cikánem krade, se Židem šoustá... Nakonec tím pošpiněným budu já! řekl udiveně. Zvedl mě a odnesl do koupelny.
Vezmu svou kouzelnou hůlku a proměním tě v kámen, řekl zlý čarodějník.
Jedno přání jsem mu už splnila, a tak mé nohy po kolena zkameněly. Jakmile mu splním druhé přání, zkamením až do pasu. Splním mu třetí přání a zkamením celá, celičká.
Piš už, sssakra! sykla vedle mne Burdová, ale já psát nemohla.
Uvědomila jsem si, že kdyby se češtinář nade mnou naklonil, kdyby mi dýchl na krk, kdyby u mne stál a čekal, až si z penálu vyndám propisku, že bych se vrhla pod lavici, přitáhla si kolena k bradě a křičela, křičela bych ze všech sil.
Burdová psala a já, ruce složené v rozbolavěném klíně, hleděla na čistý dvojlist papíru nadepsaný Čím chci být? Školní slohová práce č. 4, Helga Wolfová.
Kdybych ještě byla Já, popadla bych propisku a napsala: Odmalička chci být lékařkou, protože...
Musela bych psát drobným písmem, abych své ideály a la Albert Schweitzer vtěsnala na čtyři stránky! Úplně bych při psaní zapomněla na matčino výsměšné: Naše Heluš ozdraví svět – dá mu projímadlo!
Jako lékařka bych se musela dotýkat lidí, ano, ano, neměla bych zbytí, a oni by se svými nářky a trýzněmi dotýkali mě.
Všichni by očekávali, že je zbavím židáků na těle, plných hnisu, ale jejich židáky na duchu, plné hnusu, že budu respektovat, uctívat a hýčkat.
Všichni by se mě snažili drancovat tak, jako mě drancuje On.
Když do mne Burdová dloubla loktem, když mě pod lavicí nakopla, když mě donutila se na ni podívat a pak zdvihla oči v sloup, vzala jsem propisku a přes celou stránku tiskace napsala:
Už nechci být ničím!

Slečinka bude ničím, řekl. Divadelním gestem zalomil rukama a židle pod ním zapraštěla.
Ajajaj, oceány vystoupí ze svých břehů a zalijí naše krásné město, obloha se zřítí a zavalí naši proslulou školu, zem se rozestoupí a pohltí ředitele školy, Velkého Ubližovatele... zpěvavě deklamoval a pak se klokotavě rozesmál.
Jeho smích mě děsil víc, než jeho zlověstný šepot, než jeho křik, než jeho horký dech.
Naklonil se a vzal mě za bradu, pichlavým pohledem se mi zavrtával do očí...
Ne, to nebyl pohled, to bylo odstranění zbytků rozervaného holčičího vidění světa dlouhým tupým kůlem, to byla oční operace bez milosrdné narkózy!
Věř mi, Wolfová, že si celou tu dobu, co usilovně pracuji na tvé převýchově, kladu trýznivou otázku: můžeš si, vážený příteli, pohlédnout při holení bez výčitek svědomí do očí? Nedegradoval si sám sebe, když jsi ji k sobě pozdvihl?
S odpovědí váhám, trápím se, nejím a nespím, vždyť nejsem člověk bez srdce!, a co se nestane? Ta, s níž sdílím společné tajemství, mě zradí stupidním voláním do tmy! Prý užnechcibýtničím! Blablabla!
Kdybys mne chtěla být hodna, napsala bys svou krví: Chci být vším! Ale to by tvá krev nesměla být českoněmecká břečka, tfuj! řekl zhnuseně.
Češtinář, ten poloblb s pokleslým literárním vkusem, co dříve opěvoval Fučíka a dnes Havla, tvůj výron puberty postupně ukázal celému učitelskému sboru, zahihňal se jak Burdová. Ti kreténi byli zčásti pobouřeni, zčásti znepokojeni, jenom matykář se zasmál, takže mu zvednu prémie.
Jseš slavná, ty huso pitomá! řekl a dal mi pohlavek.
Tvá rasa neví, co je vděčnost. Nikdo na světě nezná, co je vděčnost, pouze my, národ vyvolený. Budu tě tedy muset naučit i vděčnosti.
Modli se, abych byl s tebou co nejdéle, abys jednou dosáhla mých výjimečných kvalit!
Než jsem tě zvedl ze země jak zakutálený pěťák, bylas Nikdo, bylas slečna Nemo! Nepatřila jsi nikomu a nepatřila jsi nikam, bylas rozplizlá do ztracena, bylas bezdomovec se zlatým klíčem na krku, bylas duševní sirota, bylas psí hovno u cesty, dělali, že tě nevidí, ale obloukem se ti vyhýbali!
Přemýšlivé, zvídavé dítě se svým věčným A proč? vzbuzuje u negramotů odpor; takové dítě je malá zrůdička, takové dítě je monstrum, takový parchant si zaslouží eutanazii...
Jsi bystrá a citlivá, jsi nadaná a inteligentní, takže začínáš tušit, ne, ty už to víš!, že nikoho doopravdy nezajímá, nad čím přemýšlíš, nad čím se trápíš, proč hledíváš do tmy a nemůžeš usnout, proč se vzbouzíš ze strašného sna a bojíš se natáhnout pod dekou nohy a vystrčit z pod deky ruku... Samota se svými přízraky se kolem tebe kupí jako hromady posečené trávy...
Když je otec doma, taky špatně spí, uvědomila jsem si.
Vysedává celé noci u počítače, chodí po domě jak duch, ani si nerozsvítí... Když jsme se minule potkali, já se sklenicí limonády, on s láhví piva v ruce, tak mi mrzutě řekl:
Co sakra nespíš? Kurva, ani v noci nemám chvilku klidu! Mazej do postele, právě přemýšlím, kde vzít třicet melounů, nemám čas se ti vyhejbat! Otec na mě pozvolna přestává myslet, myslí jen na peníze!
Když se tě doma zeptají: kam jdeš?, tak jen proto, aby ti sdělili, v kolik hodin musíš být doma. Ty se vrátíš na minutu přesně, ale nikdo tě nečeká, ani matka, ani otec, ani teplá večeře v troubě.
I psa si sestra někdy odveze, vzpomněla jsem si, to aby se, Heluš, ten chudinka malá, s tebou doma nenudil, aby duševně nestrádal! Nemám si pak s kým povídat, sama se v prázdném velkém domě bojím...
Řekni mi, že se mýlím, že jsem na omylu... Mlčíš, protože se nemýlím! Já se nikdy nemýlím!
Čekají na tebe jenom knihy, a tak čteš vše, co ti padne pod ruku, a čteš tak rychle, jak jenom dokážeš...
Rodiče by měli kontrolovat, co jejich děti čtou a kolik toho přečtou, řekl zachmuřeně a zvedl ruku.
Přimhouřila jsem oči, ale On si jen přihladil vlasy.
Tvá matka žije jen svým postem, tvůj otec jen svou firmou, tvá sestra jen svými ambicemi, tvá babička jen svými vzpomínkami, jsi jim na obtíž.
Dříve či později pochopíš, že já jediný ti rozumím, že já jsem tvá spása, a budeš mi líbat ruce a nohy, budeš mi líbat zadek, budeš mi líbat...
Zacpala jsem si uši.
Bytostně nesnáším, když přede mnou čteš! zaječela v mé hlavě matka. Kdykoli sedíš nad knížkou, připomínáš mi tichou vodu, ne, připomínáš mi partyzána. Jasně slyším, jak v hlavě přemíláš podvratné myšlenky, jak plánuješ odboj i vůči mně, své matce... Vidím tě s knížkou na klíně a mám chuť tě něčím praštit. Jednou se neudržím – a bude od tebe klid. Víš co, Heluš? Jdi si číst do svého pokoje! Stejně nic jiného neumíš!
Hleděla jsem na jeho chladné rybí oči a na velrybí tělo s bílým břichem v rozepnutém dámském saténovém županu a mlčela.
Mlčela jsem ve vaně, schovaná pod pěnou s vůní heřmánku, a pěna jiskřila a sladce praskala a já se vznášela na vrcholku vlny, z níž jsem viděla veliké lodi a lesy a města...
Jsem malá mořská víla a očekává mě věčná noc bez myšlenek a snů, neboť už nemám duši a ani ji už nemohu získat...
Pomozte mi, pane Andersene!
Wolfová, ty nedáváš pozor, ty si hraješ pod lavicí! zahřímal.
Zdálo se mi, že voda rycem vychladla.
Natáhl ruku a zatlačil mi hlavu pod hladinu.
Nebránila jsem se. Když se bráním, ubližuje mi víc, když se bráním, má z ubližování větší potěšení.
Na vteřinku jsem asi omdlela, protože když se mnou třepal, měla jsem pocit, že jsem hadrová panenka s těžkou porcelánovou hlavou.
Jak tě mohlo napadnout, že odejdeš uprostřed vyučovací hodiny? řekl udiveně.
Zmáčkl mi tváře do dětské grimasy – podívej, Heluš, zajíček! zaslechla jsem otcovo volání – a tvrdě mě políbil na násilím sešpulené rty.
Víš, jaký trest si odpykáváš? zeptal se a já pokrčila rameny. Co může vědět malý hloupý zajíček?
Dvěma prsty s pěstěnými nehty se chytl za kůži na krku, jemnou a voňavou jako pleť ženy. Bylo to přemýšlivé gesto, jako bych se ho ptala na něco z astronomie nebo na něco velmi složitého, co vyžaduje hluboké soustředění.
Odpykáváš dědičný hřích, řekl a svlékl si župan.
Poklekl k vaně. Vzal dětské heřmánkové mýdlo a začal mne mydlit. Mydlil mi tváře, bradu, krk, prsa, břicho...
Voda ve vaně vřela klokotem.

(...)

Napustila jsem si vanu horké vody a namísto matčina oblíbeného sprchového gelu značky Heluš, na mou kosmetiku mi laskavě nesahej! jsem do ní nalila na prst Sava, víc v láhvi nebylo.
Z kuchyně jsem si přinesla kartáč na nádobí s dlouhou rukojetí a gumové rukavice.
Musím se vydezinfikovat, protože každého, kolem něhož projdu, jistojistě ovane zatuchlý pach tmavého vlhkého sklepa plného krys a potkanů, much a pavouků...
Musím ze sebe smýt jeho otisky prstů a jeho sliny a pot, z uší si musím vyšťourat jeho slova a výkřiky...
Nejlíp bych udělala, kdybych si sedřela kůži, vyrvala vlasy, vypíchla oči... Nejlíp bych udělala, kdybych si napustila vanu kyselinou sírovou!
Wolfová, cokoliv ti udělám, je obhajitelné, nene, je to spravedlivé. Moje duše je plna utrpení mého národa, cítím jeho bolest v každé buňce svého těla, v každé buňce svého mozku, připadá mi, jako bych tam
byl, jako bych tam zahynul...
Kde tam? nechápala jsem, celá zmatená.
Tam! zaječel a zadupal.
Bože, jak já nesnáším retardované děti, řekl a vrazil mi facku.
Tys toho zajíčka, Heluš, neviděla? podivila se sestra. Jo ty sis myslela, že je to ko-čič-ta, aha! Vyskoč, jak jsi hloupá, vyskoč, ať se mám komu smát!
Nehtem zachytil o mou náušnici a vytrhl mi ji z ucha.
Cítila jsem, jak mi po krku stéká pramínek krve a začala jsem se dusit. Prošacoval můj batůžek s učením, našel sprej a strčil si ho do kapsy.
Boj se, trp, dus se, nás taky dusili, řekl. Přehodil si nohu přes nohu, uhladil si vlasy, zkřížil paže na prsou a čekal. Čekal, až se udusím.
Namísto překotného nadechování musíš zhluboka vydechovat, vzpomněla jsem si na instrukce paní doktorky. Zvládnu to, musím to zvládnout, protože když umřu, On bude mít radost! řekla jsem si a dýchala.
Je mi padesát, bože, jak ten čas letí! Představ si půl století života na vedlejší koleji...
Ne, ten, kdo to ponížení nezažil na vlastní kůži, si to představit nedokáže! Narážíš jak můra na sklo, ke světlu se nedostaneš...
Víš, že máš na mnohem víc, víš, že znáš a umíš všechno líp než ti druzí, ale oni ti nedají šanci, stále jsou s tebou nespokojeni, po stránce politické, světonázorové, odborné, občanské, lidské, ba i anatomické ti stále něco chybí a stále něco přebývá, stále jsi dvouhlavé tele a mrzák bez rukou..., drží tě za flígr a nepustí tě do otevřených vrat, jimiž ke žlabu kráčí totální imbecilové, drží tě pod krkem a dusí tě svým blbstvím, svou arogancí, svou malostí...
Křupani a burani, negramoti a neumětelové, póvl a vychcani, šlapky a vexláci, hospodští, co ti čepovali pivo pod míru, pinglové, co ti cestou z kuchyně plivli do kafe, statistikové, co falšovali čísla, novináři, kteří překrucovali fakta, akademici, co se ani podepsat neuměli, právníci, kteří obcházeli zákony, doktoři, co tě měli jen za pacouše, ouřadové s kulatým razítkem, co tě měli jen za obtížný hmyz..., ti všichni měli zelenou, zatímco já přešlapoval na místě, celý život jsem plul v líných mělkých vodách, nikdy mě nepustili do dravého proudu...
Jestli oni mě neviděli, tak ty mě vidět musíš, jestli mě oni ponižovali, tak ty mě musíš uctívat!
Sáhl do kapsy.
Popros, kriple! přikázal.
Držel sprej ve dvou prstech, malíček koketně zvednutý. Nabízel mi lék jak psovi kostku cukru.
Chceš cukříček, Alíku? Popros páníčka, dej pac!
Neprosila jsem.
Člověk se naučí trpělivě snášet bolest a pak bolest i milovat, ale nikdy se nenaučí snášet křivdu, řekl a hodil sprej na zem k mým nohám.
Nezvedla jsem ho.
Přistoupil ke mně. Když se nade mnou shýbl – pamatuj si, že každá vzpoura otroků byla vždy potlačena! –, plivla jsem mu do obličeje.
Ona má svou hrdost, ona se brání? Ona nepochopila, že nejlepší obranou je přikyvování? Tichounce se smál a líbal mě do vlasů.
Říkej: Velký je můj Pán, On je velmi mocný! a já tě za odměnu provedu osmi paláci blaženosti, než vstoupíš do ráje! šeptal.
Moment, lásko, počkej chvilinku, řekl a odběhl. Vrátil se s černým kloboukem v ruce a nasadil mi ho na hlavu.
Proboha, ty krvácíš? všiml si.
To prase nečisté mi ten klobouk zasviní! zhrozil se a strhl mi klobouk z hlavy.
Nevážíš si peněz, moje milá, štípl mě do paže. Jaké štěstí, že mě máš! Beze mne by z tebe nic kloudného nevyrostlo!
Pamatuj si, že peníze jsou jedinou cestou, po níž se dostane do popředí i nicka, že vše – čest, hrdost, morálka, zbožnost, vlastenectví, politika, válka, mír... pochází z peněz, že všechno se mění v peníze, že všechno se dá vyjádřit čísly. Víš, jakou cenu v korunách má tvůj život? zeptal se.
Byla jsem tak vyděšená, že jsem se počurala.
Aj-vaj, ona se polulala! Podívej, cos provedla! řekl vyčítavě a pohrozil mi ukazováčkem.
To není obyčejný prst, Wolfová, to je Jan Ámos Komenský! Je to Velký učitel malých děvčátek, vychovává je hrou. Hajni si, Komenský nerad čeká! Podíval se na mě a ani nemusel dodávat „nebo jinak...“
Bacaná holčičta! zašišlal.
Pak mě celou, celičkou mlaskavě olízal a pak...
Pak mě Jan Ámos Komenský znásilnil...
Stále cítím, jak se zarývá do mého rozkroku, stále cítím, jak se zarývá do mého mozku...
Čekám, že se každou chvíli zblázním, čekám...
Jako malá holka jsem si představovala, že až vyrostu, že jednou... neboj, Helgo, to jednou bude cobydup, jenom se musíš pilně pást! nabádala mě vlněná ovečka a plyšový medvídek mě utěšoval: brum, brum, Helgo, to jednou bude, než se naděješ, jenom musíš jíst víc medu!
Jako malá holka jsem si představovala, že jednou bude můj život zázračný jak štědrý den se spoustou pohádkových knížek a vanilkových rohlíčků, že jednou bude můj život voňavý jak jarní den se spoustou fialkových lásek a piškotových beránků, že můj život bude horký jak letní den se spoustou padajících hvězd a jahodové zmzliny, že jednou bude můj život jak podzimní den se spoustou barevného listí a švestkových koláčů...
Teď kráčím po mořském dnu, nohy jak z olova, obklopují mne vysoké zdi vody, špinavé, těžké, neprůhledné, a já žádné jednou nevidím.
Je to dobře, moc dobře, že kartáč má dlouhou rukojeť, je to dobře, moc dobře, že máme doma na úklid rukavice, dobře, dobře... je to dobře... Nebudeš se tak muset svého těla dotýkat, Helgo, neušpiníš si o sebe ruce! šeptala jsem si jak v tranzu.
Seděla jsem ve vaně, špičaté lokty opřené o špičatá kolena, a rukama v gumových rukavicích si zakrývala tvář.
Plakala jsem, protože jsem nevěděla, jak ze sebe smýt ponížení, a protože jsem nevěděla, co je to dědičný hřích.

(...)

Frojlajn Wolf si obarvila vlasy načerno? Vypadáš jako šukara dylyna se šmoulovskýma očima, tfuj!
Obarvila sis také ohanbí a podpaží? Bylas důsledná? řekl a čekal na odpověď.
Zahanbeně jsem mlčela.
Co si pomyslí lidi? křičela matka, když jsem po ťukání a pak bušení na dveře vyšla z koupelny.
Ve třinácti letech...
Mami, je mi čtrnáct!
Obarví si hlavu jak nechciříctco a ještě je drzá! Co by za to jiná děvčata dala, kdyby měla od přírody tak popelavě plavé vlasy, kdyby vypadala tak... tak...
S hřebenem v ruce hledala slovo.
Tak nordicky? napověděla jsem jí jako Burdové.
Správně! řekla a svěsila koutky úst.
Hleděla jsem na její blond přeliv s růžovými pramínky – na hlavě jaro, v srdci zima, napadlo mě – a zdálo se mi, že mi má vlastní matka mé vlasy po prastrýci Manfredovi závidí.
Můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit? řekla s pohledem upřeným na hodinky. Matka se stále dívá na hodinky, matka s hodinkami na ruce i spí, matka stále honí čas, stále někam pospíchá.
Před domem zatroubilo služební auto.
Nemůžeš, řekla s jistým uspokojením. Povíš mi to zítra, řekla a odjela pryč.
Matčino „zítra“ je ve skutečnosti nikdy, ani zítra jí na mě čas nevybyde, a tak je tomu už léta, staletí, tak je tomu už tisíc let.
Až ti dá matinka školy a věno, až se tě jednou zbaví, pocítí takové ulehčení, jako by si zula mokré boty, řekl, soucit sám.
Jakmile se paní starostka dozví, cos vyvedla, zapře tě jak Jidáš Krista: Volte mě dál, prostí občané, se svou mladší dcerou, která čítávala verše a pak hrubě zklamala mou důvěru, se nestýkám!
Oznamuji ti, lide z ulice, a to upřímně, vážně a jednoznačně, že jsem se své mladší dcery zřekla!
Wolfová, já se nikdy nemýlím, řekl. Tvá matka dobře ví, jak s kým o čem hovořit, dobře ví, kdy, co a kolik obětovat, aby toho či onoho tolik a tolik dostala zpět – a ještě něco navíc.
V duchu jsem plakala.
Holky, Wolfová se obarvila! Holky si s hlavami u sebe špitaly, co chvíli se některá zasmála. Nikdy mne mezi sebe zcela nepřijaly, nikdy jsem nepatřila do uhihňaného kroužku plného pištění a holčičích tajemství, poněvadž se jim zdám „divná“, „uhozená“, „jiná“. Nechodím na diskotéky, ale do knihovny, nechodím do denního baru, ale do hudebky, nekouřím a svetry – model Sto let za opicema! – si pletu sama. Vysmívají se mi, že nejsem „in“.
Závidějí mi, že jsem dcera starostky, protože nevědí, že mi není co závidět!
Kluci pískali a hučeli, klátili se kolem mne s rukama v kapsách a významně se šklíbili. Tak ať, beztak se mi ani jeden z nich nelíbí!
Burdová mi pošeptala: Docela ti to sluší!, ale určitě to řekla jen proto, že ostatní holky jí pohrdají, protože je ze čtyř dětí, je trojkařka, nosí věci ze sekáče a na prázdniny jezdí do Tábora k babičce. Helgo, tys na celém světě ze všech nejošklivější! řeklo mi zrcadlo a já na ně dýchla a rukávem je vyleštila.
Já se na tebe, zrcadlo, nezlobím, řekla jsem mu. Obdivuji tě, s jakou statečností tu mou ošklivost odrážíš!

(...)

Všade krápníky ledu a jinovatka. Bosa, v tenounké modré noční košili, v ruce pochodeň, sestupuji po dlouhém schodišti níž a níž, stále hlouběji a hlouběji...
Dveře do sklepení se samy otevřou... Na kamenném stole leží nahá dívka... Vlasy zcuchané, tělo potupené, ohyzdné, s odporně roztaženýma nohama... Chudinko, Helgo! zašeptám.
Co to? Dívka otevře oči a ty oči jsou hnědé, víčka jsou těžká jako zimní závěsy. Upřeně na mě hledí, hledí na mě jak had, jak had na mě hledí...
Ne, to nejsem já, to je On! křičím a hořící pochodeň vrazím dívce mezi nohy, popadnu rýč a useknu dívce hlavu, popadnu kůl a vrazím ho dívce do srdce...
V panické hrůze prchám, běžím po schodech vzhůru, letím jak pták... jsem modrý ptáček a unikám hejnu krkavců... Jakmile v dálce zahlédnu světlo, křídla mi zlomí otázka: Wolfová, miluješ mě?
Zřítím se k zemi, nemohu vstát... Schoulím se do klubíčka. V celém těle mi vysokým plamenem hoří pochodeň a já se měním v hrstičku popele...
Vzbudila jsem se a hleděla do stropu pokojíku, který mi pojednou nepřipadal jako mé útočiště, jako má nedobytná pevnost, ale jako vkusně vyzdobená vězeňská cela. Začala jsem se dusit...
Helgo, je horší to, co se ti zdává, nebo to, co skutečně prožíváš? zeptala jsem se, a Helga nevěděla. Nevěděla to ani Heluš, ani Heluš to nevěděla...

Stála jsem přede dveřmi ředitelny a bála se zaklepat. Ředitel v ředitelně řediteluje, ředitel řediteluje, ředitelna, řřř... řinčelo mi v hlavě jak zbraně nepřátel a už už jsem se obracela na útěk, když jsem zaslechla sestřino posměšné: Řekni ř, ty řachlá řeřicho!, a tak jsem se zhluboka nadechla a zaklepala.
Ozvalo se Dále, prosím! a já si pomyslela: Tak, Helgo, teď vstupuješ do třinácté komnaty, do jámy lvové, do bazénu plného piraň vstupuješ...
První, na co mi padl zrak, byla busta J. Á. Komenského. Cítila jsem, jak rudnu. Musím se to odnaučit! A taky blednout a hnusem blinkat a hrůzou či radostí čurat jak štěně se musím odnaučit... umínila jsem si.
Ano, Heluš, je správné klást si drobné cíle! uslyšela jsem matčin hlas.
S pozdravem Vzděláním ku svobodě! tě, Wolfová, vítám, křepce vstal od obrovského stolu a rozmáchlým gestem mi podal ruku. Taky jsem mu podala ruku, tak jsem byla zmatená.
Pozval jsem si tě, žákyně Wolfová, abys mi pomohla vyřešit jeden hlavolam, řekl. Zvedl o bok stolu opřený půlmetrový stoh papírů a složek a postavil ho na stůl. Vzdychl si a začal ze stohu ubírat a vršit z něj druhý stoh, a když byl se stavbou hotov, začal budovat nový stoh...
Ajajaj, ministerstvo produkuje oběžníky a direktivy jako kráva mléko, zanaříkal.
Namísto stále stejné hromady písku přehazuje z místa na místo stále stejnou hromadu papíru, uvědomila jsem si.
Pahorek, řekla jsem a On si potěšeně zamnul ruce. Odsunul stoh lhostejně stranou, sáhl do zásuvky stolu a vyndal z ní černou krabičku.
Udělil mi trest nejvyšší, trest smrti, má pro mne ampuli s cyankali, napadlo mě a pojednou jsem ucítila vůni mandlí a pak vůni ořechů a pak vůni rozinek a s údivem jsem si uvědomila, že mám šílený hlad na babiččino vánoční cukroví, o které jinak moc nestojím...
Navlékl mi na prst zlatý prsten s modrým kamenem.
Byl to prsten mé matky, a ta ho měla po své matce... Nyní je prsten tvůj, řekl a políbil mě na čelo.
Prsten mi nebyl ani malý, ani velký, prsten mi padl jako ulitý. Hleděla jsem do světélkující modři kamene jak do zrcadla a spatřila krásnou dívku s uzlem kaštanových vlasů, hnědé oči se zlatými tečkami...
Wolfová! s mou matkou si povídej až po škole, napomenul mě a já opět zrudla. Ruku s prstenem jsem schovala do kapsy saka.
Učitelé mají za domácí úkol vypracovat návrh nových osnov, podle nichž by se měli žáci naučit nově myslet, aniž by se učitelé naučili nově vyučovat.
Jaký ty bys navrhla nový Rámcově vzdělávací program? zeptal se, v hnědých očích zlaté tečky smíchu, a čekal. Stručně, prosím!
Vzpomněla jsem si na češtináře, který do mě už čtyři roky rýpe, a řekla jsem: Všechny žáky, kteří se do rámce nevejdou, bych přitesala.
Přemoudřelým fakanům urážíme palice už od Vítězného února, génie likvidujeme v pomocných třídách, mávl rukou. Samá voda!
V textu starého programu bych přeházela odstavce a slovosled, vyhrkla jsem a On se zahihňal jak Burdová.
Vidím, žes správně pochopila, s jakým lidským materiálem musím pracovat: Vzbuď naši němčinářku o půlnoci a zeptej se jí, jak se řekne německy učitelka a učitel, a ona ti odpoví nejdříve rusky a pak řekne: Schüllehrin a Šulínek...
Všechno to jsou nevzdělanci a křupani, synové pacholků a dcery domkářů, řekl zhnuseně a rozkládal složky papírů po stole jak kartářka karty.
Kdybych měl svou soukromou školu, žádného ze svých učitelů bych nezaměstnal, protože půlce z nich jsou děti lhostejné, a ta druhá půlka děti nesnáší. Takto vypadá celé naše školství a já jsem už dost starý, zkušený a inteligentní na to, abych věřil, že se něco změní.
Kdybych teď zemřel, Wolfová, mám za sebou život, jaký neprožilo pět, deset, sto Metuzalémů... Zažil jsem bídu, moře bídy, a zažil jsem blahobyt, moře blahobytu. Kupoval jsem si věci i požitky, krásu i hnus, naději i zklamání, kupoval jsem si přepychové oblečení, koupil jsem si přepychový byt, přepychové auto, přepychovou ženu, přepychové milenky, přepychový sex... Pouze nepřátele si tu nekoupíš přepychové, nepřátelé tu nemají úroveň!
Bože, jak já jsem uměl žít! Dělal jsem na ministerstvu, peníze se mi jen hrnuly a já je utrácel plnými hrstmi, žádné igelitky nadité mrtvými penězi pod postelí, žádné krabice od bot těžké mrtvými penězi na půdě... Oblékal jsem se v Paříži a v Londýně, s pohrdáním jsem hleděl na růžová saka, bílé ponožky a hnědé boty svých kolegů, mé peníze jiskřily a voněly, smály se a sténaly rozkoší...
Báli se mě nejen proto, že jsem byl nebezpečně výkonný administrátor, nejen proto, že věděli, že já vím, ale i proto, že jsem uměl žít. Závistivý český mor! Nakradou si miliony a není jim to nic platné – duchovně jsou to pořád jen nahé dělnické prdele, lid plastových oken a plastových mozků!
Jsem pokřtěný Žid... Co je horší než divoch, než vědecký ateista, Wolfová? Pokřtěný Žid, kterého každý podezřívá, že je tajně Židem dál!
Před deseti lety jsem se v noci vzbudil s jistotou, že se musím vrátit k víře svých předků, ke svým kořenům... řekl a sundal mi sako.
Vzbudil jsem se s jistotou, že se musím vrátit ke starým židovským tradicím, k židovskému nacionalismu, řekl a stáhl mi tričko.
Neboj se, housátko, do ředitelny se neopováží vkročit lidská noha, protože já jsem ve škole pánem... Kdybych tě tu zaškrtil jak Othello, kdybych tu ležel ochrnutý jak Stalin a umíral vzteky z bezmoci a nenávistí k celému světu, nikdo ze sluhů by se neopovážil otevřít dveře. Koho já z práce vyhodím, komu já neobnovím smlouvu, toho už nikdy nikdo nezaměstná!
Zatímco mluvil jak v tranzu, celičkou mě vysvlékl. Položil mě na stůl na direktivy a oběžníky... To je jediné, k čemu jsou dobré! řekl.
Ajajaj, že židovské obce jsou úly plné medu? Ne, jsou to žoky ulepených peněz, přitahující roj pejzatých vos! řekl a přivoněl ke mně.
Ty, lásko, tys úl plný medu, tys štěrbina plná životodárné šťávy! šeptal a hladil mě a hladil...
Jak se mám vrátit ke svým lidem, když už se i oni chovají jak synové pacholků a dcery domkářů, jak český mor? Kvůli majetku a moci se servou v synagóze jak ožralí Dánové v putyce, jak žižkovští Pepíci si nafackují huby... Ani mí lidé už nemají kindrštůbe!
Kam se mám vrátit, ke komu se mám přichýlit? řekl plačtivě a prstem si nabral mého medu.
Když ses, čistá a nevinná, obětovala pro cikána, obětuj se i pro Žida! Buď mou synagógou a já se v tobě budu modlit jak starý nešťastný Žid! řekl a pak mne sál jako velký chlupatý čmelák, hodoval na mně jako roj vos.

Wolfová, já jsem geniální! Přesně dle požadavků ministerstva tě vedu k tvořivosti, samostatnosti a k touze se celoživotně vzdělávat!
Učím tě dovednostem potřebným pro život, to jest podvolit se moci, přizpůsobit se jí, smířit se s protivenstvím a láskyplně opatrovat ve svém srdci dlouhodobou jistotu boží spravedlnosti...
Abys mi rozuměla: Učím tě v pravou chvíli přikývnout, zvyknout si i na šibenici, nedusit se, když ti uberou kyslík...
Dnes se naučíme všemu se smát!
Proboha, Wolfová, ty vůbec nemáš smysl pro humor!

Matka teď není ani smutná, ani veselá, matka je teď napjatá jak luk. Zdá se mi, že chvílemi slyším, jak nedočkavostí kňučí a cvaká zubama jak predátor: utečte, je-li vám život milý, koho si přes den vyhlídnu, toho v noci rozsápu, nic z něj nezbude!
Už dlouho mi připadá, jako by matka na něco či na někoho čekala, že se každým měsícem, každým týdnem, každým dnem, každou hodinou a každou vteřinou její čekání krátí a krátí, a pak – simsalabim! – pak přijde něco úžasného, něco, co od základu změní celý její život, a ona omládne a zhubne a zrůžoví, bude mít zas dlouhé husté vlasy a spoustu důvodů se smát a plakat a běhat bosky ve vlahém dešti...
Čeká-li maminka na zázrak, pak jí ten zázrak z celého srdce přeji!
Čeká-li maminka na zázrak, byla bych štěstím bez sebe, kdyby mi dovolila čekat na něj s ní a pak se s ní i z toho zázraku radovat!
Já jsem nikdy zázrak nezažila, u mě se zázraky nedějí.
Byl by zázrak, Heluš, kdybys konečně pochopila, co je to smysl pro míru, řekla mi, když jsem týden brečela kvůli Džonymu, který mi, hlupáček hloupinkatý, vyběhl z branky rovnou pod auto. Ach, pejsku můj zlatý, cos mi to udělal?
Pohřbila jsem Džonyho na zahradě, hrobeček jsem ve zmrzlé zemi hloubila celou sobotu. Na pohřbu jsem byla jenom já a neděle, a taky on, strašlivě zmrzačené tělíčko zabalené do mého černého svetru, aby mu v jámě nebyla zima. Ach, pejsku můj zlatý, co si tu bez tebe počnu?
Jak je ten svět nespravedlivý! Kdykoli mám někoho ráda, tak ho ztratím, kdykoli něco mám, na čem mi záleží, co je jen moje, a nikdy toho nebylo moc, jak si holky myslí, tak o to přijdu.
Nenávidím auta, nenávidím soboty a nenávidím neděle, nenávidím všední dny, kdy musím do školy, nenávidím sebe, nenávidím celý svět!
Jsem strašlivě nešťastná, protože už na mne nikdo nečeká, už mě nikdo nevítá, už si nemám s kým povídat... Na celém světě už není nikdo, kdo by mě měl rád!
Auta zabíjí i lidi, mladí lidé a děti v nich dennodenně umírají, řekla babička a já křičela: Co má s tím Džony společného? On si auta nevymyslel! Proč mám ty lidi litovat? Dobře jim tak! Křičela jsem ta strašlivá slova a bylo mi hůř a hůř, protože nechci, aby někdo zbytečně umíral, ani děti, ani psi...
Přestaň myslet na to, co bylo, Heluš, řekla babička. Na včerejšek myslívají jen staré ženy, ale ty, mladé děvče, ty musíš myslet na zítřek, na svou budoucnost.
Přestaň být zlá, Heluš, protože zlé jsou jen velmi nešťastné ženy, a ty, zdravá a půvabná, chytrá a nadaná, z dobře situované rodiny, ty nemáš jediný důvod být nešťastná.
Představ si, Heluš, že hoch Dvořáků, ten brejlička z prvního patra, se oběsil. Někdo říká, že kvůli spolužačce, někdo říká, že kvůli prospěchu ve škole, někdo zas, že kvůli tomu, že se rodiče rozvádějí...
Bože, to je neštěstí! Ano, stává se, že děti pro jedno zlé slovo, pro malou křivdičku skočí do vody, oběsí se, spolykají matčiny prášky na spaní... Stává se to. Ale takové děti nejsou normální, jsou to pomatenci a nepatří do života...
Neobávám se říci, že takových dětí není škoda, poněvadž stejně nemají budoucnost. Toho, kdo to snad způsobil, nelze obviňovat, jenom litovat. Paní Dvořákové je mi upřímně líto, představ si, Heluš, přijít domů ze zaměstnání a hrůza hrůzoucí, syn visí v koupelně!
Čekala jsem na matku, která v korálově rudém kostýmu za 45 tisíc tři sta korun – paragon zapomněla na psacím stole pod skleněným těžítkem – a v oblaku vůně odjela na předvolební mítink.
Telefon zmlkl, v domě bylo pojednou ticho, ticho jak v hrobě... Abych se v tom tichu nebála, tak jsem si pletla.
Pletla jsem si černý svetr – pleť, Helgo, pleť jak o závod, třeba i ty budeš potřebovat teplý rubáš! – a při hladce obrace si představovala svou matku, jak s jistotou zkušené političky řeční a diskutuje, jak s jistotou krásné ženy navyklé obdivu pluje sálem jak elegantní jachta s nachovými plachtami, jak si s významnými lidmi potřásá rukou a na dálku kyne těm méně významným, jak se voňavě objímá se svými úhlavními nepřítelkyněmi a k polibku nastavuje tvář úhlavním přátelům...
Bylo mi smutno, přesmutno.
Stála jsem u kuchyňského okna a vyhlížela ji, když ji přivezli.
Ještě když vystupovala z auta, byl její pohyb lehký a mladistvý, pružně vyběhla po schodech, otevřela domovní dveře, otočila se, zářivě se usmála a půvabně svým dvořanům zamávala.
Jakmile za sebou dveře zabouchla, opřela se o ně zády a povolily jí nervy: ramena jí poklesla, záda se ohnula, její obličej byl náhle děsivě ochablý, pleť plná vrásek...
Čuráci! řekla a tichounce vzlykla.
Mami, šeptla jsem a ona sebou trhla, jako bych na ni vybafla.
Chtěla jsem ji vzít za ruku, ale ona se vzchopila a odstrčila mě.
Musím se osprchovat, řekla, skopla lodičky a jak laň vyběhla po schodech do poschodí.
Na posledním schodu se náhle otočila, zářivě se na mě usmála a zamávala mi.
Ačkoli ještě volit nemohu, taky jsem jí zamávala, tak jsem byla zmatená.

Sobě jsem uvařila dětský ovocný čaj – prý je protistrašidlový, slibují na krabičce –, sestře espresso.
Představ si, Aničko, jeden kluk z babiččina domu se oběsil, řekla jsem jí, když se zhroutila do křesla. Dobrou hodinu běhala po domě, balila si své věci, vztekala se a mobilovala...

(...)

Zpět...

Množství:

Oddělení

Mami, já nechci umřít...

Aktualizováno

Nejprodávanější knihy

Nejzajímavější knihy

Tip

Prodej knih na SLOVENSKO

Nákupní košík	Knihy o psech molosských Nakladatelství a knihkupectví DR. JAN HOLLAUER	Úvod \| Jak nakupovat \| Vaše objednávky \| Doručení knih