Úryvek z knihy o středoasijci: JÁ, PES STŘEDOASIJSKÝ

195.00

Dr. Irena SEHNEROVÁ: JÁ, PES STŘEDOASIJSKÝ

Proč jsem chtěla středosijce?

Jsou ženy kurážné, které útočníka zmydlí kabelkou či ztřískají parapletem tak, že je to lupič, kdo se spasí útěkem nebo volá o pomoc. Patřím mezi ty nekurážné..
Jsou ženy, jež nevěří na strašidla a duchy zemřelých, a klidně si o půlnoci zkrátí cestu kolem krchova. Patřím mezi duchaře a všade vidím strašidla..
Jsou ženy, jimž nevadí, že si nemají s kým povídat a s kým mlčet, o koho si hřát dlaně a s kým stolovat. Patřím mezi ty, jimž samomluva, studené ruce a vaření pro jednoho vadí..
Jsou ženy tak suverénní, že se ve všem spoléhají jen sami na sebe. Jsou činnosti, které ráda přenechám těm, kdož jsou pro ně povolanější a lépe vybavenější..
Jsou ženy, které si dokáží mnohé vyštěkat a leccos urvat. Patřím mezi ty, jež blafnou, až když je pozdě, a které vždy odejdou s prázdnou..
Z výše uvedených důvodů jsem si pořídila středoasijku..
Byla to správná volba..
Fenka Aura mě naučila nebát se stínů a neznámých zvuků, vzít se nejen za druhé, ale i za sebe, bojovat nejen slovem, ale i „aktivní formou obrany“..
Fenka mě naučila respektovat práva a osobnost druhého tak, jak mě to nenaučili lidé. Respektu vás totiž naučí pouze ten, kdo je sám respektu hoden. Kolik úctyhodných lidí jste za svůj život potkali vy? Taky žalostně málo?.
Od svých známých, Rusů a Ukrajinců, jsem věděla, že středoasijci jsou ostražití strážci a nepřekonatelní obranáři, cvičit je k tomuto zaměstnání netřeba..
„Naopak, spíš musíš jejich až sebezničující obětavost vlídně korigovat,“ říkali mi a mně v paměti uvízlo slůvko „vlídně“. Proč? Protože v současném světě už má vlídnost na kahánku, vlídný člověk je všem za blázna..
Obdivovala jsem asijce svých známých pro jejich mohutnost a sošnost, pro jejich graciézní kočkovitý pohyb, pro jejich povahu. Všichni se chovali stejně: za plotem na mě dštili oheň a síru, ale jakmile jim páníčci poručili, ochotně mě vpustili na své teritorium a chovali se tak klidně, že za chvilku jsem se uklidnila i já..
Při jedné návštěvě jsem dokonce seděla uprostřed čtyřčlenné smečky obrovských „palicatých“ hafanů..
Proč uprostřed? Inu, jakmile je středoasijců víc než jeden, strážci si to zařídí tak, že vždy sedíte uprostřed..
„A když je pes jen jeden?“ ptáte se..
„To pak sedíte dvojnásob uprostřed!“ odpověděla by vám Aura a uculila by se..
Řeknu vám, sedět sevřená v kruhu strážců kulturních psích plemen (rotvajleři, dobrmani, němečtí ovčáci), brrr, cítila bych se jak v jámě lvové! Být to kavkazani....
Tak kavkazani by to být nemohli, protože mezi volně pobíhající kavkazany nikdo nevkročí ani po láhvi vodky, a žádný majitel, pokud není hazardér, pomatenec či sadistický vrah, nevpustí do domu návštěvníky, aniž by psy zavřel do kotce, nebo je přivázal..
Já osobně bych na pozemek s jediným volně pobíhajícím kavkazanem nevkročila, ani kdybych měla sbalíno na víkend do nebe..
.
(...)

Rodilý obránce

Středoasijec se chová dle instinktu aktivní obrany: se stejným nasazením chrání jak svěřené stádo domácích zvířat, tak své lidi. Pes nezvažuje, mají-li pro budoucnost světa větší význam ovce s jehňaty nebo panička s dětmi, automaticky ochrání každého, kdo se ocitne v nouzi..
Psa jeho práce baví, nelemplaří a neulejvá se. Neučiní navíc jediný pohyb, který není nezbytně nutný, a přesto není rutinér. Naopak, díky vysoké inteligenci dokáže správně zareagovat na každý nový podnět, instinkty mu umožňují vyznat se i v situacích, jež přináší život. Jak je to možné? Protože dnešní svět se v podstatě řídí stejnými zákony divočiny jako svět v pravěku, svět v starověku, v středověku... jen dnes tyto zákony fungování společnosti nazýváme jinak. A pes to cítí a je ostražitý..
V praxi to vypadá tak, že než se páníček zorientuje, pes má hotovo. Člověka se zlými úmysly kosým pohledem krhavých očí nebo štěknutím varuje, útočníka ranou čenichu či bodyčekem mocné hrudi odrazí. Je-li útočník nechápavý nebo zaťatý, nastoupí na řadu mocné čelisti..
Jak středoasijec na darebáka jde?.
Jako na medvěda..
Proč na člověka nejde jako na vlka?.
No, pokud máte stejnou kohoutkovou výšku jako vlk (cca 70 cm), pak na vás půjde jako na vlka!.
Se středoasijcem u nohy vás zabít může jen odstřelovač, zblízka nemá nikdo šanci..
Důležité je, že středoasijec se nikdy nemýlí, reaguje pouze na toho, kdo vám hodlá, nebo kdo je vám schopen fyzicky ublížit..
.
Šetřiči energie

Pro pastevecké psy, nejvíce však pro středoasijce, je charakteristický i instinkt, jemuž se odborně říká šetření energií (ekonomie sil). Cože to znamená?.
Pes je ztělesnění klidu a rozvahy. Každou chvilku volna, to jest dobu, kdy se stádo pokojně pase a „vzduch je čistý“, využije pes k tomu, aby nabral sil k dalšímu pochodu. Ujít denně se stádem desítky kilometrů, být stále ve střehu, semtam odehnat či roztrhat dravce, který dostal chuť na skopové masíčko, ulovit si potravu, protože ani krutý hlad .
pastevecké psy nepřiměje, aby roztrhali a sežrali ovci... to dá jednomu zabrat..
Také stání je pro těžkého psa námaha, takže středoasijec je buď v pohybu, nebo leží. Sed není pro tyto psy typický stejně, jako není typický pro vlka, sedí jen výjimečně. Dřepění na zadku je doménou kulturních plemen psů, přírodní plemena mu neholdují..
Pes ulehá na břicho a s hlavou položenou na předních tlapách relaxuje či usne. V chladném počasí pes spí svinutý do pevného klubíčka, obrovský osvalený Mon mi připomínal sevřenou pěst, všechny čtyři nohy měl zatažené pod tělem jak letadlo podvozky, nekoukal mu ani prstíček, ani čenich, jenom kupírovaná ušiska, která i ve spánku slyšela trávu růst..
Aura dokázala v rámci celodenního rajzování po Praze buchnout na bok a s nataženými tlapami usnout v tramvaji, ve vagónu metra... Stáli jsme s mužem rozkročeni nad ní a hlídali, aby ji cestující veřejnost nepřišlápla..
„Strážní službu převzala paninka, však ona to, holka, bezpečně oštěká!“ řekla si fenka a spala a spala, dokud nepřistoupila dáma s psíkem v kabele. My psíka neviděli, zato Aura ho ihned ucítila, panečku, to byl šrumec!.
.
Stoprocentní obranný instinkt

Řekne-li se středoasijec, napadne mě jedno jediné: Bodygard..
Ve filmových thrillerech jsou domy boháčů opatřeny důmyslným, a tudíž velmi nákladným poplašným zařízením. Kvůli zápletce však složitá technika jako na potvoru selže, nebo si s ní zločinec hravě poradí. Vedlejší postava je zamordována, hlavní hrdinka s odřenýma ušima přežije..
Ach jo! Zuřivě fandívám padouchům, neboť klaďasové jsou k uzoufání nudní..
Když se občas na nějakou tu hollywoodskou poudačku kouknu, musím se smát. Normálnímu člověku bych přidělila jednoho, velkému boháči, který má velký dům a velký pozemek, dva středoasijce a film by skončil po několika minutkách..
Za dne by se psi na zloděje, sexuálního ouchyla nebo pomatence vedeného nutkavým puzením stahovat za živa z kůže a čtvrtit své bližní – ne, vážený čtenáři, tím pomatencem opravdu nemyslím vaši tchyni! – s řevem vyřítili, v noci by se k vetřelci potichu přikradli a hned by se objevil rudě psaný titulek The End..
Už by nebylo co řešit, na funebráky a na úklidovou četu se, kromě naší sousedky, nikdo koukat nebude..
Neznám psa jediného kulturního plemene, který má tak vysoce vyvinutý instinkt obrany v aktivní formě jako středoasijec. Jen o fous pozadu je za ním kavkazan, o čenich pak další psi pastevečtí..
.
(...)

Instinkt následování

Středoasijec je lepidlo Zn. Přilepím se a nepustím, dokud nás smrt nerozdělí. Žádný instinkt následování, jaký vidíme u jiných plemen, u něj neplatí. Už jako štěně přesně ví, ke komu patří. Když jsem se malé Auře, skotačící s psíky na psí loučce, „ztratila“, využila chvilkové nepozornosti páníčka a vydala se mě hledat. Kdo hledá, najde, našla mě i ona. Ona byla šťastná, já byla šťastná, a tak nám rozčilený páníček ani nevyhuboval..
Co je to instinkt následování? Štěně se radostně rozběhne za každým, kdo na ně sladce jen promluví, a jakmile svého člověka na chvilku ztratí z očí, připojí se k prvnímu, kdo s ním má soucit – „čo to tu máme za pejsánečta ztlaceného?“ – nebo mu hezky voní – „aúúú, taky bych si dal karbanátek!“.
Že váš muž běhá za voňavými slečnami? Tady názorně vidíte, jaký je ten následovací inštinkt prevít! Nebo že by byl prevít váš muž?.
Instinkt následování plní v případě vlčat a štěňat divokých psů funkci sebezáchovnou. Cvaldy vykutáleného z pelechu se vždy nějaká tetka či strýc z rodné smečky ujme a ochrání ho před nebezpečenstvími okolního světa. Joj, máma je tu a za to, jak jsem byl duchapřítomný, mi vyvrhne natrávenou potravu. Dnes nám bude máti k večeři servírovat divokého králíka..
Instinkt následování vymyslela moudrá příroda, kdo má štěněti za zlé, že se rozběhlo za cizím člověkem, vyčítá mu něco, za co pejsek nemůže. Instinkt mu velí připojit se, když je máma bůhvíkde, ke komukoli, kdo se o ně postará. Že vy jste stál přímo vedle něj a váš ťuťánek alou k sousedce, kterou vy nemůžete ani cejtit? Dokud štěňátko dobrými skutky sám nepřesvědčíte, že jste jeho mámatáta, bude poslušno svého instinktu. U některých plemen to odbíhání trvá několik týdnů, u některých několik měsíců... Víte, v čem je jádro pudla? Ve stupni domestikace! Vysoce prošlechtěná kulturní plemena už volání instinktů neslyší tak, jako plemena přírodní. proto se jinak chová pudlík a jinak lajka, jinak malamut a jinak německý ovčák, jinak dobrman a jinak kavkazan... Úplně jinak se chová středoasijec..

Jsme chápaví

Středoasijci chápou bleskurychle, rychle se učí a mají sloní paměť. Jejich inteligence a sebeúcta jim však velí, aby vyzkoušeli, nakolik své příkazy a zákazy myslíte vážně, „zdali by se s tím nedalo ještě něco udělat“, nejlepší by bylo nedělat nic a šetřit energii.
Učila se zákazu „Nesbírat!“ neboli „Fuj!“ Zastavila se, chápavě se na mne podívala, usmála se a sebrala kolečko ováleného salámu. Držela ho v tlamě a čekala, co se bude dít.
Tlama byla rozevřena, salám vyklepnut zpět na chodník, čenich jemně stisknut a podržen a důrazně zopakován zákaz: „Auro, nesbírat!“
O pár metrů dál sebrala špičku rohlíku a opět následoval její zkoumavý až pobavený pohled. Odpovědí bylo břinknutí klouby prstů o širokou mozkovnu, aby ji opustily poťouchlé nápady. V kebulce se rozsvítilo a se sbíráním byl konec.
Jsem odpůrcem fyzických trestů a výchova fenky spočívala v láskyplných aktech. Příkazy byly udělovány tichým, leč důrazným hlasem a na jejich respektování jsem trvala. Jakmile uposlechla, byla „šikovná Aura“ chválena a chválena...
Když se fenka provinila, intonace mého hlasu se zvýšila a „zvýhrůžněla“. Na citlivou fenku to působilo jako prásknutí bičem. Když byla trestána, to jest kárána, vždy musela vědět, čím se provinila.
Štěně nikdy nehubujte a už vůbec nebijte za něco, co provedlo před vaším příchodem domů. Pouze dospělého psa se můžete vyčítavě optat: „Auro, tys hrabala?“ Udiveně se na mne podívala a s čenichem od hlíny odpověděla: „Já ne, to páníček!“
Všichni mi tvrdili, že respekt u dominantních psů si pán musí získat fyzickou silou a neustálou nadvládou, že soužití s ostrým velkým psem je každodenní boj „kdo s koho“. Přečetla jsem si monografii o rotvajlerech od Joan Blackmoreové. Autorka věnovala tomuto plemeni dvacet let práce jako chovatelka, výcvikářka a rozhodčí, ale její kniha je plná rozporů a protimluvů. Na jednom místě tvrdí, že plemeno je poměrně dobře zvládnutelné a cvičitelné, po několika stránkách však své tvrzení zpochybní a na dalším místě je zcela vyvrátí.
Některé pasáže knihy mne přímo zvedly ze židle. Například tato věta: „S dospělým rotvajlerem se nemůžete pouštět do sporu, pokud si nejste jisti, že vyhrajete. Je-li to nezbytné, musíte ho opravdu bít ze všech sil.“ Děkuji pěkně!
Autorka na mnoha místech uvádí, jak dokonale má své psy zvládnuty. Zatímco členům kynologických klubů nedoporučuje, aby cvičili své rotvajlery na obranu, protože jen málokdo je pak dokáže zvládnout a tito psi cvičení na obranu jsou vysoce nebezpeční, chlubí se, jak tvrdým, nekompromisním výcvikem své psy za každých okolností ukočíruje. Dokazuje to na tomto příkladu:
„Setkala jsem se se svým manželem, který vyšel ze dveří přímo do davu lidí, zatímco já a pes jsme stáli opodál. Vyzvala jsem Panzera, aby běžel k němu a přitom jsem ho pustila z vodítka. V tom okamžiku z davu vyběhl muž a začal rychle utíkat směrem od nás. Panzer, který byl cvičen na obranu, byl zmaten a špatně si můj povel vyložil. Když pes vyrazil, obávala jsem se jeho útoku, a proto jsem zaječela: Panzer, lehni! Naštěstí pes uposlechl a padl k zemi tři kroky od prchajícího muže, který vůbec netušil, že se za ním žene rotvajler odhodlaný ho napadnout.“
Jsem toho názoru, že jak chovatelka, tak pes nezabodovali. Dáma proto, že uprostřed davu pustila z vodítka ostrého psa bez náhubku, který „naštěstí“ na poslední chvíli poslechl a nenapadl bezbranného člověka.
Pes cvičený na obranu se choval jak trotl. Tvrdě se pustil za člověkem, který utíkal směrem OD paničky, nikoli směrem K paničce! Pes nebránil svou paní, pes lovil pohybující se živý cíl.
Nedokáži si představit, že by mí psi vyrazili za vzdalujícím se člověkem, aby mě před ním „ochránili“! Možná je to tím, že nejsou cvičeni „odmalička, tvrdě a cílevědomě“ na obranu. Možná je to tím, že středoasijci, na rozdíl od rotvajlerů, sami nejlépe vědí, co je skutečná obrana pána – a co není!
Pes vaši přirozenou autoritu okamžitě vycítí a respektuje ji, leč chybí-li vám, bitím si ji nevydobyjete!

Zpět...

Množství:

Oddělení

Úryvek z knihy o středoasijci: JÁ, PES STŘEDOASIJSKÝ

Aktualizováno

Nejprodávanější knihy

Nejzajímavější knihy

Tip

Prodej knih na SLOVENSKO

Nákupní košík	Knihy o psech molosských Nakladatelství a knihkupectví DR. JAN HOLLAUER	Úvod \| Jak nakupovat \| Vaše objednávky \| Doručení knih