Úryvek z knihy o štěněti: Máme doma štěně

220.00

Maťka Tóthová: MÁME DOMA ŠTĚNĚ

Nová kniha MÁME DOMA ŠTĚNĚ, čtenáře seznamuje s problematikou štěněte. Jde o první knihu z řady publikací, které se zabývají také speciálně problematikou molossoidních plemen. Tato kniha je jako úvodní kniha celého projektu o molossech věnována štěněti.
Popisuje všechny aspekty týkající se tématu štěně tak, jak je zvykem – od počátku, kdy se rozhodneme si pořídit psa, až do okamžiku, kdy ho již máme doma. Všímá si podrobně všech aspektů, které se týkají tohoto věku: krmení, péče, výchovy, zdravotních problémů štěněte i jeho potřeb z hlediska zdravotního, ale také sociálního... Velká část knihy je věnovaná soužití štěněte s novou rodinou, popisuje, jak na to, aby si štěně v nové rodině rychle a dobře zvyklo. Co všechno je s tím spojeno a co pro to musíme udělat především. Jak se například ke štěněti chovat... Jak zvládat prvotní problémy atd. atd.
Svým pojetím tématu štěně je to na našem knižním trhu jedinečná kniha, která je základem celé zajímavé řady publikací, které se věnují šířeji jedinečné a jedinečně problematice molossů a molossoidních plemen...

V jednoduchosti je krása
aneb co nás (ne)učí příručky...

Knih o psech je na trhu nekonečně... Nejen monografií o jednotlivých plemenech, ale i knížek o výcviku, péči, zdravovědě.
V této kapitole bych se chtěla zaměřit na výcvik, jak nám ho nabízejí „běžné příručky“. To jsou takové jako ty „běžné prací prášky“ z reklamy. Tedy příručky na jedno kopyto. Obvykle se jmenují: jak to udělat snadno a rychle.
Vezmeme jednoho nevychovaného psa, kterého jsme předtím dvě hodiny „předpírali“ v přepravce, až „změkl“...
Aha! To se nám tam připletla kuchařská kniha na redukční dietu s názvem: jak to udělat, dámy, abychom byly bez námahy štíhlé.
Takže to bychom měli začít takto: vezmeme jednoho nebo dva psy, přidáme čtyři pět pohlavků..., ale výsledek by byl stejný.
V prvé řadě bychom si měli uvědomit, že s výcvikem v běžném slova smyslu, pod jakým si ho představuje většina nezainteresovaných lidí, nepochodíme u žádného psa, natož molossa. Povahově tak odlišného od ostatních psích plemen, temperamentního a aktivního mohutného psa, který je do morku kosti individualistou a který se špatně sžívá s jedinci svého druhu, neřkuli se psy jiných plemen nebo lidmi vůbec.
Stále připomínám, že moloss je svobodomyslný, duševně vznešený tvor, pl-ný hrdosti a volnosti. Vnucovat mu jakýmkoli způsobem představy o životě nikam nevede. Jednak si neumím představit, jak donutíte „nasilím“ šedesátikilového „drobečka“, aby si lehl, když se mu nechce, jednak mu neuvěřitelně otrávíte život. Moloss nebude žít s vámi, pouze vedle vás. Nebude si vás vážit a respektovat. Bude vámi pohrdat a udělat něco, co po něm chcete, ho ani nenapadne. Každodenní soužití se změní na neustálý boj kdo s koho. A jak vy, tak váš pes budete otráveni neustálým bojem a dokazováním si převahy nad tím druhým. Nakonec převahu získá sedmdesátikilový středoasijec nebo osmdesátikilový mastif.
Každá příručka, ať se jmenuje jakkoli, se zaobírá jen tím jediným: jak rychle, lehce, „bezbolestně“ a bez problémů „vtěsnat“ psa do vašeho života, aby vám to netrvalo dlouho a nedalo moc námahy.
Ale všichni přece víme, že nejkratší cesty vedou do pekel. Že špičkový výsledek je vykoupen potem a dřinou.
V žádné z komerčních knih jsem si nepřečetla, že pes má také duši. Že jeho psychika drilem trpí. Že bychom měli při výcviku brát v úvahu různé povahové vlastnosti psa: ty mohou být rozdílné i v rámci daného plemene. Že jednotlivá plemena se od sebe povahou značně liší, a to, co je pro jedno plemeno samozřejmé a přirozené, musíme do druhého pomalu a opatrně dostat. Takový boxer je v podstatě veselý chlapík se smyslem pro humor a učí se rád a poměrně lehko.
Pravda, nikdy ho neporovnávejte s německým ovčákem či kolií. Trochu hůře to jde s leonbergrem nebo hovawartem, případně s argentinskou dogou. Tosou a cane corsem. Ale i tato plemena se dají při správném vedení, zkušenostech a odbornosti vycvičit poměrně dobře a bez problémů. Takový čuvač, šarplaninec, kangal, anatol, to už jsou chlapíci, kteří si nenechají „brnkat po nose“ bez příčiny ani od majitele. Vychovat? Prosím, když je pán hysterický a ječí, že mu žereme cibulky hyacintů a šlapeme po tulipánech, budeme se jim vyhýbat. Ale sedat, lehat a dělat přemety, kdy ho napadne? Těžko, ježko! Ani omylem. A kavkazan? No... Ten se vašim snahám bude smát. Ne usmívat se pod fousy! Hlasitě se řehtat. A poví vám dvě slova: make me! Nebo protože je z Ruska: povelel meňa!
Do určitých pozic musíme molossa doslova vmanévrovat tak, aby neměl pocit, že ho tam tlačíme. Jinak bude třeba postupovat při výcviku společenského či rodinného psa, jinak při výcviku samostatně pracujícího loveckého psa a zcela jinak při výcviku nezávislého molossa pasteveckého, tzv. primitivního plemene.
Hlavně jsem se nedočetla, že vůbec, ale vůbec by nemělo jít o výcvik, ale o výchovu. Čímž není řečeno, že by se nedal moloss vycvičit. O tom svědčí špičkově vycvičení kavkazané či středoasijci v ruské armádě či policejních složkách.
Kvalitou výcviku se s nimi nedají porovnat běžná služební plemena jako rotvajler a německý ovčák, která „rusové“ strčí do kapsy, nemluvě o razanci útoku.
Každá z těchto komerčních knih mi připadá jak návod na obsluhu, jak technický výkres, podle kterého si poskládáte úžasného a bezproblémového psa. Vážení autoři bohužel zapomněli na jediné: v technických výkresech dokážou číst jen technicky vzdělaní lidé, strojaři, stavbaři. Pro jiné je takovýto výkres změtí nic neříkajících čar, kót, norem a čísel. A že univerzální může být jen návod na obsluhu nějakého stroje: zelené tlačítko ZAPNOUT, červené VYPNOUT, to je všechno.
Já jsem nikdy nic podobného na štěněti nenašla, ať jsem hledala, jak jsem chtěla.
Nadarmo jsem drobka převracela jednou z jedné strany a hned zas z druhé... Žádné tlačítko jsem neobjevila. Zato když jsme ho tlačila na bříšku, tak po chvíli vytlačil „váleček“, který jsem musila uklidit.
Tyto knihy by tak mohly posloužit k soužití s tamagotchim*.
Přesně takový mám pocit při čtení moudrých knih určených laické veřejnosti. Ano, ano, kontrolovat úroveň štěstí!
Rady a obrázky, které nemít dlouholeté zkušenosti, by mne nic nenaučily.
Jenže zvířátka nejsou chlupaté stroje na měření úrovně štěstí!
Psi nejsou pouze čtyřnohými pomocníky-ochránci, policajty, strážníky, pa-stevci, celníky, opatrovatelkami, společníky...
Ne! Jsou to bytosti s bohatým duševním životem, kteří při „technické obsluze“ neuvěřitelně trpí. Tak jako my potřebují vlídné slovo. Pohlazení. Pochopení. Blízký vztah s člověkem, pro kterého to dělají.
Přiznejme se, i u nás má finanční motivace účinek pouze do určité míry a výšky. Pravda, je rozdíl, zda vyděláváte patnáct či šedesát tisíc měsíčně. Ale když budete vydělávat sto tisíc nebo sto dva, bude vám to již jedno. A spíše vám půjde o to, že šéf vaši snahu a práci ocení. Dá vám najevo, že jste dobří a je spokojený. Že si vás váží. A naopak, i když práci odvedete dobře, ale šéfovi přeletěla moucha přes nos, je mrzutý a bezdůvodně křičí, máte pocit křivdy. Tehdy se možná sami sebe ptáte, proč vlastně svůj čas, nadání a schopnosti zahazuji s lidmi, kteří si to nezaslouží.
Ve všem, co děláme, se odráží také naše duše. Naše psychika, nitro, naše já. Když děláme něco neradi a z donucení, je to na výsledku vidět.
Není to ono. A nejen to. V takové práci strádáme a jsme duševně deptaní. Jsme nešťastní.
Domů chodíme unavení, vynervovaní a podráždění. Křičíme na děti, hádáme se s ženou (manželem) a nakopneme psa, který se na nás celý den těšil. Který na nás neúnavně čekal, strážil naše těžko získané jmění. Pro kterého jsme více než Bůh...
Co jsem udělal špatně? Vrtá pejskovi hlavou. Snad jsem dostatečně neprojevil pánovi oddanost? Lásku? Není toho dosti, co pro něj dělám?
Různá plemena se v takové situaci zachovají různě. Když máte vytvořen dobrý vztah, zvířátko bude podřízené a nespokojenost bude chápat jako své špatné a nepřiměřené chování a bude se to snažit napravit. Bude se snažit s vá-mi „usmířit“, „odprosit“ vás, abyste se na něj nehněvali. Vždyť chtělo jen vaše dobro. Jistě to znáte. Mnozí pejskové, hlavně společenská plemena, se snaží pána olíznout: gesto podřízenosti, aby jeho agresivitu utlumili. Většinou je ho- mo sapiens sapiens na tak nízké úrovni, že tato jednoduchá a výstižná gesta a signály neregistruje a nechápe a pejskovi vynadá, aby ho neotravoval. Křičí na něho a pejsek dezorientován a zklamán, nechápe, co dělá špatně. Někam zaleze a jeho dušička je smutná a utrápená. Když to uděláte molossovi, zanevře na vás a váš vztah bude narušen. Pro něho navždy budete někdo, kdo si nezaslouží šéfovati. Být vůdcem neznamená být nejsilnější. Trestající a krutý. Vůdcovství se i v přírodě málokdy vybojovává rvačkou a bojem. Vůdce je v pr- vé řadě moudrý. Klidný. Rozvážný. Předvídavý. Spravedlivý. Dokáže ochránit smečku, která mu s důvěrou svěřila do tlap své životy. Dokáže zabezpečit potravu. Dokáže zachovat rozvahu v každé situaci. A udržet klid a pořádek ve smečce.
Vždyť rvačka ve smečce ji oslabuje a snižuje její akceschopnost. A boji se vyhýbá do poslední chvíle. I rvačce se vyhýbá do poslední chvíle. Nač se rvát, když stačí tři pé: postoj, póza, pohled. Pak přijde na řadu „mrmlání“... Následují vyhrnuté pysky a vycenění tesáků. To většinou stačí. Vůdce udržuje ve smečce pořádek. Před chvílí si mé dvě chlupaté baby ručně vyřizovaly účty. Podřízené se cosi nezdálo a osopila se na starší. Ta se nedala. Vyskočily na zadní, předními se do sebe zaklínily... A znáte ten výkřik z české komedie: už se perou! Ne že by to byl boj na život a na smrt, ale chlupy lítaly.
Whisky to chvíli sledovala, ale když se jí zdálo, že to nemá smysl, zasáhla. Prostě „vpochodovala“ mezi ty dvě babizny, které si skočily do vlasů, a pomalu a systematicky jak ledoborec „rozrážela“ do sebe zaklesnutá těla. Fenky klesly na všechny čtyři a ztichly. Whisky upřela pohled na jednu, pak na druhou a čekala faktické poznámky. Obě se jich zdržely, a tak důstojně odkráčela.
Já jsem stála v kuchyni a pobaveně je sledovala. Nezasáhla jsem do boje, poněvadž mi od začátku bylo jasné, že je to jen „vypouštění páry“ a že to patří k životu ve smečce.
Pokud přijdete z práce navztekaní a „vybíjete“ si zlost na svém molossovi, pak jste jako šéf prohráli. Podle molossa nejste více hodni tuto funkci zastávat. Když psa jednou zklamete, už nikdy si jeho důvěru nezískáte. Ano, můžete se mu omluvit. Možná to přijme, ale reputaci si tím nezlepšíte.
Já se omlouvám, když některému stoupnu nechtíc na ocas nebo do něho vrazím. Nemyslete si, že jsou psi hloupí. Nerozumí sice přesně, co jim říkám, význam slov jim uniká, neunikne jim však to podstatné: co tím chtěl básník říci.
Ano, tak to je. Nemusíte se stydět za projevenou slabost. Je smutné, že v dnešní době jsou lidé víc hrdí na svou krutost, hrubost či lhostejnost, nežli že projeví na veřejnosti normální lidský cit. Projevit účast a slzy? Ale kde! Nejsem přec slaboch. Že mne lidé, co horší, i mí psi, pokládají za krutého a tvrdého? Tím lépe, aspoň mi dají pokoj a budou mne respektovat...
Vzpomněla jsem si na jednu „modlitbu“: nemusí mne milovat, když se mne bojí! Buď vůle má!
I naše práce, která se nám nelíbí, může ovlivnit náš vztah k psovi. Nejlepší by bylo změnit zaměstnání. Jenže co moloss? Koho si vybere, když si majitel neuvědomuje, že má bohatý duševní život, a že ať udělá cokoliv, je to vždy kvůli nám? Ne z donucení! Z lásky! Protože k nám má důvěru. Náklonnost. Respekt. Potřebu nám sloužiti. Dělat radost.
To v žádné moderní příručce nenajdete. Najdete v ní množství doporučených a v praxi odzkoušených povelů, které musíte používat při té které činnost, ale nikdo vás nenaučí, jak byste se měli se psem normálně bavit. Od srdce. Tak jako s dobrým přítelem, před kterým nemáte žádná tajemství.
Co jsou to povely? Jsou to nejběžněji používaná slova (zvuky), která říkáme svým zvířatům během určité činnosti, až v nich vypěstujeme podmíněný reflex, a ten neustálým opakováním utvrzujeme. Proč bychom se měli řídit přiručkou, která předepisuje, že když chceme zavolat psa k sobě, musíme mu dát povel: ke mně!
Byly doby, kdy nám na pozemku běhalo i pět velkých chlupatých psích oblud. V době naší nepřítomnosti jsem je zavírala z bezpečnostních důvodů do výběhu.
Když jsem přišla domů s nečekanou návštěvou, spustili strašný rámus. Návštěvy byly psy fascinované, protože jsem se jen zeptala: komu šibe? A všichni zmlkli. Nenašel se jediný, kdo by o sobě tvrdil, že je natvrdlý. Přátele jsem vzala do výběhu, řekla jim, jak se mají chovat (nedívat se do očí, nerozhazovat rukama, nekřičet, nebouchat mne po rameni, neutíkat...). Kdo je dominantní (ta velká, černá... Sleduj ji periferně a neotáčej se k ní zády). Ke komu si co mohou dovolit (můžeš je hladit, jen když je k sobě zavolám a vysloveně řek-nu, aby to strpěli...). Psy jsem si hlídala, dovolila jim návštěvu očichat, přečíst, omrknout a pak jsem je mohla pustit, aby s námi běhali po dvoře.
Nikdy jsem neudělala chybu, že bych odešla do domu a návštěvu nechala s pěti obrovskými psy, kteří ji přijímali jak vetřelce na vlastním území, samotnou. Z lásky ke mně ji velkodušně na svém teritoriu strpěli, opatrnosti ale není v takových případech nikdy dost.
Příručky vás s přesností chirurga poučí, jaký povel v jaké chvíli máte použít. Kdy, kde a jak je umístit v kleci, ale v žádné se nedočtete, zda to vašemu štěňátku či psovi vyhovuje, zda ho to nedeptá, neničí. Zda zvířátko v kleci duševně nestrádá. Že by výchova molossa měla být založena na vzájemné komunikaci, hře, ale i „ústupcích“ z naší strany... Že láska hory přenáší. Že důvěra a pouto je víc nežli dril a mechanické procvičování. Že by nás nemusilo trápit, že si náš pejsek předpisově nesedá na obě stehna, ale „rozvalí“ se jednou na jedno, podruhé na druhé. Ale zda poslechne na slovo. V každé kritické či vyhraněné situaci.
Lila chodila na procházky na vodítku s košíkem. Teprve když jsme byli daleko od lidí a byla jsem si jista, že v okruhu dvou kilometrů není živáčka, sundala jsem jí košík a pustila na volno. Vždy jsem měla oči všade a vždy jsem se snažila být pozornější nežli ona, abych včas odhalila každého sebevraha, který se k nám z neopatrnosti přiblížil. To jsem ji hned odvolala známým povelem: ke mně! Vždy přesně věděla, kdy ji volám jen tak a kdy jde někomu o život. Pokaždé jsem se snažila použít stejný tón, intonaci, barvu i výšku hlasu, ale Lilu jsem neošidila. Když někdo šel, prvé, co udělala, bylo, že se „postavila na špičky“, aby viděla dál, a začala se kolem sebe bojovně rozhlížet, koho by „zprůmyslnila“. Naštěstí jsem na tom byla lépe než ona a potenciální oběti jsem včas odhalila a před Lilou uchránila.
Lila měla neuvěřitelnou chuť trhat, ničit, zabíjet. A i když měla chuť loupežit, vždy mne poslechla. Nerada, ale poslechla! Dala se připnout na vodítko... Vždy!
Většina molossů jsou obrovská zvířata s neuvěřitelnou sílou. S extrémním obranným instinktem a stačí velmi málo, abychom tento instinkt „aktivovali“. A mít v rukou osmdesátikilovou neovladatelnou a neříditelnou střelu se rovná kriminálu.
Ale to vše mi v běžných knížkách o psech chybí.

(...)

Zpět...

Množství:

Oddělení

Úryvek z knihy o štěněti: Máme doma štěně

Aktualizováno

Nejprodávanější knihy

Nejzajímavější knihy

Tip

Prodej knih na SLOVENSKO

Nákupní košík	Knihy o pasteveckých plemenech a psech molosských Nakladatelství a knihkupectví DR. JAN HOLLAUER	Úvod \| Jak nakupovat \| Vaše objednávky \| Doručení knih